Ještě neuběhl ani týden, co se náš project & operations director Štěpán Borovec vrátil z Japonska. Pěkně začerstva jsme ho vyzpovídali a zeptali se na jeho doporučení pro ty, kdo se chystají na své první japonské dobrodružství.
Jak se cestuje v zemi vycházejícího slunce? Stojí opravdu zato? Co všechno potřebujete vědět předtím, než do Japonska vyrazíte?
Štěpán strávil šest dní objevováním Tokia a Kjóta. Poté navštívil souostroví Izu, kam jsme byli pozváni společností Tricolage, Inc. a Tokijskou metropolitní vládou jako jedna ze tří společností z celého světa zaměřených na luxusní cestování k diskuzi a konzultacím o chystaném projektu s cílem pozvednutí cestovního ruchu na ostrově Hachijo-jima.
Jaký byl tvůj první dojem z Japonska?
Přistáli jsme v Ósace a rovnou pokračovali do Kjóta. A první dojem z města? Naprostá čistota. Čerstvý vzduch, který narozdíl od některých evropských měst hezky voněl. Klid, ohleduplnost a ticho. Dokonce i na ulici spolu lidé mluví skoro šeptem, aby nerušili ostatní. Taková míra slušnosti je pro Japonce typická.
Každá destinace má svou vlastní vůni a první, co můj nos zaregistroval, byl čistý, svěží vzduch, což jsem v Japonsku zrovna nečekal. Čistota v ulicích je jak z jiné planety. Pohozenou cigaretu tady na chodníku jen tak neuvidíte.
Co dalšího tě v Japonsku překvapilo?
V metropolitním Tokiu žije asi tak čtyřikrát víc obyvatel než v celém Česku. Už jen tohle pro mě bylo dost nepředstavitelné a nevěděl jsem, co vlastně očekávat.
Ne každý si hned dokáže uvědomit, jak dlouhé Japonsko vlastně je: od tropů v nejjižnější prefektuře Okinawa až po arktické podmínky na ostrově Hokkaidó. Japonsko je delší než 3000 km.
Samozřejmě jsem si představoval, že technologicky vyspělé Japonsko bude ve všem o sto let napřed. Myslel jsem, že už na letišti budou všude obrovské 3D displeje a prvky rozšířené reality, ale tak to ani zdaleka není. Naopak, ve skutečnosti bylo všechno nekomplikované, ba až v dobrém slova smyslu primitivní. Můj japonský hostitel Ben mi prozradil, že dodnes denně používá fax! Proč fax? Protože funguje. Japonci nepřesedlají na novou technologii, dokud nemají 100% jistotu, že funguje líp než ta stará. Taková míra konzervatismu mě docela překvapila, na druhou stranu možná právě proto v téhle zemi úplně všechno tak hladce funguje, aspoň z pohledu turisty.
Ben mi vyprávěl o japonské inklinaci k perfekcionismu. Všechno musí být přesně tak, jak se považuje za správné. Člověk se nedočká pochvaly za to, že zkouší nové věci, jako spíš za to, že staré známé věci dělá čím dál efektivněji. Vžít se do takového způsobu myšlení mi pomohlo zorientovat se v celém Japonsku. Všechno najednou dávalo větší smysl.
Zažil jsi kulturní šok?
Rozhodně. Po několika letech to zase byla cesta, kdy jsem si s nadšením uvědomil, že opravdu poznávám úplně jinou kulturu.
Až pojedu příště, určitě si v každé destinaci zajistím alespoň na pár hodin průvodce. Japonská kultura je fakt tak moc odlišná, že jen s místním člověkem pochopíte, proč lidé dělají určité věci nebo se chovají určitým způsobem. V Tokiu a na ostrově Hachijō-jima jsem měl díky průvodci spoustu aha momentů. V Kjótu, které jsem si prohlédl sám, jsem občas tápal a spoustu věcí si jen domýšlel.
Člověk asi prostě musí absolvovat první cestu, zažít kulturní šok a udělat si nějaký celkový dojem. Na druhé cestě se pak můžete víc ponořit do toho, co vás konkrétně zajímá, a nebudete se už tolik soustředit na to, jak moc se Japonsko liší od Evropy.
Jak ses po Japonsku pohyboval a jaké máš tipy co se dopravy týče?
Vřele doporučuju využívat vlaky. Jsou rychlé, komfortní a neskutečně efektivní. Fakt jezdí na minutu přesně.
Z Kjóta do Tokia jsme jeli rychlovlakem Šinkansen, který urazil necelých 400 kilometrů za dvě hodiny. Nastupujete i vystupujete v centru města. Autem ani letadlem by se to takhle rychle zvládnout nedalo. A na cestu si nezapomeňte pořídit bento box pro autentický zážitek z vlaku.
Mezi běžnou a první třídou moc velký rozdíl není. Komfortní jsou obě a s většinou Evropy se to moc nedá srovnat. Docela mě ale překvapilo, že Japonci mají vyhrazené kuřácké vagóny.
Po Kjótu jsme se přemisťovali v taxi, která jsou pohodlná a hlavně všudypřítomná. Zaprvé, v ulicích nejsou zácpy. A zadruhé, kjótské metro nepokrývá celé město. V Tokiu bych jezdit metrem naopak doporučil, protože je to rychlejší než po silnici.
Ve srovnání s New Yorkem nebo dokonce Londýnem je tokijské metro moc fajn zážitek. Je čisté, žádní žebráci, lidé čekají spořádaně ve frontách, všechno funguje jako skvěle promazaný stroj.
Množství linek a různé kombinace vlaků a stanic nás nejdřív dost mátly, i když nakonec jsme to s pomocí Google Maps úspěšně zvládli. Ale lepší než Google Maps je místní průvodce.
Co konkrétně bys doporučil v Kjótu?
Kjóto je místo, kam jedete za historií – konečně, víc než tisíc let bylo hlavním městem. Za každým rohem je nějaký chrám nebo svatyně, ať už malé, nebo velké. Všechny jsou krásné a svým způsobem zajímavé.
Kjóto je samozřejmě nádherné a třeba buddhistické chrámy Kijomizu-dera nebo svatyně Fušimi Inari-taiša rozhodně stojí zato. Mám-li být upřímný, pozlacený chrám Kinkakudži mi připadal trochu jako past na turisty, kde toho moc k vidění není. Byl znovu postavený až po válce, takže se ani nejedná o vyloženě autentický historický zážitek.
Celá čtvrť Arašijama je totálně turistická. Slavný bambusový háj měří asi jen 300 metrů a kvůli množství lidí si z něj nepřivezete ani vkusnou fotku. Přitom stačí přejít přes řeku, trochu se projít a objevíte krásnou vyhlídku na město, kde si hrají opice a turistů tu není zas tolik.
Jestli mě něco bavilo, tak jídlo. Až budete chtít v centru města ochutnat street food, zkuste tržiště Nišiki. Další večer můžete zamířit do Gionu, jemuž se přezdívá čtvrť gurmánů, protože se tu nachází většina michelinských restaurací.
Čísla nelžou. V Kjótu připadá na 1,5 miliónu obyvatel 97 restaurací, které se pyšní michelinskou hvězdou. Šest z nich rovnou třemi hvězdičkami!
Gion je jednou z mála čtvrtí, kde ještě můžete potkat gejši. Privátní večeře s gejšou by určitě byla hezkým kulturním zážitkem.
Jaké další kulinářské zážitky si v Japonsku nenechat ujít?
Půvab japonských restaurací spočívá v tom, že z ulice ani nepoznáte, že právě míjíte dva Micheliny. Prostě vypadají jako obyčejný dům a zvenku je často ani nezaregistrujete. Jediné, čeho jsem si všiml, je, že nekvalitní restaurace se vyznačují tím, že venku mají plastové modely jídel – strašidelnější verze našich zatavených obrázkových menu z 90. let.
Téměř všechny restaurace, zvlášť pak ty finediningové, jsou malé a nenápadné podniky, bez zahrádky nebo jiných detailů, kterými by se odlišovaly od ostatních. Jediné, čím se jedna restaurace vyvyšuje nad jinou, je její úžasné jídlo.
Japonsko je kulinářsky neuvěřitelně rozmanitá země. Za pár tisíc jenů si na trhu můžete dát Wagyu na špejli a o kousek dál ochutnat nejrůznější mořské plody, které v Evropě ani neznáme.
Co stojí zato v Tokiu?
Podle mě je dobré vyhradit si dvě noci na Kjóto a minimálně tři na Tokio. V Tokiu si klidně dovedu představit pět skvělých dní, během kterých se určitě nebudete nudit.
Kdybych plánoval stejnou cestu znovu, nechal bych si minimálně jeden den navíc a cestou do Tokia se zastavil v Hakone, kde u úpatí Fudži můžete strávit den v onsenech, což jsou tradiční japonské lázně s termálními prameny.
Tokio je úžasná nákupní destinace, kde objevíte spoustu značek a produktů, které v Evropě nenajdete, ať už jde o streetwear, nebo o high-end fashion.
Nejsem sice typ, který by se vyžíval v nákupní terapii, ale i tak bylo zřejmé, že v Tokiu najdete originálnější kousky než třeba v New Yorku nebo Paříži. Hlavní nákupní čtvrti jsou Ginza, Šibuja a Omotesando a moje manželka je prozkoumala do detailu (prý ráda předá pár tipů).
Tokio je plné chrámů, svatyní a muzeí, ale přiznám se, že po Kjótu už jsme po chrámech a historii moc nežíznili a radši jsme objevovali moderní tvář Japonska.
Zamiloval jsem si Tokio z ptačí perspektivy. Ve Skytree, jedné z nejvyšších budov světa, jsme vyjeli do výšky 450 metrů, abychom si prohlédli Tokio v noci. Jindy jsme z vyhlídkové plošiny mrakodrapu Shibuya Sky zase během dne dohlédli až na horu Fudži a z výšky jsme pozorovali mumraj na slavném přechodu Šibuja, kde ulici přechází až 3000 lidí najednou.
Co jste zažili v souostroví Izu?
Z Tokia jsme cestovali privátním letadlem a na největším ostrově Hachijo-jima jsme strávili tři dny. Je hojně pokrytý zelení a působí hodně svěže. Podnikl jsem výšlap na sopku a prohlédl si džungli uvnitř kráteru.
Setkal jsem se s mnoha zajímavými místními lidmi, kteří jsou patřičně hrdí na své tradice. Jedna babička mě pozvala k sobě domů a naučila mě dělat speciální sushi typické pro zdejší ostrovy. Viděl jsem také, jak se hedvábné látky barví přírodní cestou bez použití chemikálií v jedné ze tří posledních dílen na světě.
Seznámili jsme se s místním pěstitelem hub shiitake, ochutnali citrony, které není třeba loupat, užili si plavbu na opuštěný ostrov a slyšeli jsme jedinečnou hru dvou lidí na jeden buben.
To je ale opravdu jen malá ochutnávka všech mých doporučení a dojmů z Japonska. Mnohem víc vám prozradím v nadcházejícím vydání časopisu Explorer, které vyjde v březnu 2024.
