Náš marketing director Stephen Bailey vypráví o 16denním treku v oblasti Everest v Nepálu. A o všech překvapeních, která ho cestou potkala.
Everest chce tu správnou motivaci
Dva týdny chození v horách! Tahle myšlenka mě docela děsila. Budu na to vůbec mít fyzičku? Nebude to nuda? Moje dvoutýdenní dovolené většinou pokrývají dvě země a nejméně pět různých destinací. Rád cestuju rychle a treky jsou pomalé, ale nakonec mě zlákalo jedno slovo: Everest.
Až na to, že rozhodně nejsem horolezec a není šance, že bych se vyškrábal na vrchol. Takže základní tábor? Připadalo mi dost bizarní šlapat dva týdny jen proto, abych skončil v místě, kde ostatní svoji cestu teprve začínají. Myslel jsem, že Nepál je prostě o jedné hoře. Náš nepálský partner mě ale vyvedl z omylu.
Není tu jen Mount Everest. V oblasti Everest jsou stovky vrcholů větší než nejvyšší hora západní Evropy. A jsou tu trekingové oblasti Annapurna a Manaslu, které se obě rozkládají kolem osmitisícovek.
Zapomínat by se nemělo ani na méně probádané oblasti jako Horní Mustang, Langtang a Dolpo.
Jak si vybrat nepálský trek
Můj kamarád měl velkou motivaci dojít do základního tábora v rámci jeho snahy překonat problémy se závislostí. Já jsem zase chtěl vylézt na himalájský vrcholek a stát na něm aspoň chvíli úplně sám. Hlavní trek do základního tábora Everestu (EBC) trvá 12 dní. Vybrali jsme si jinou trasu údolím Gokyo. Trvá nejméně 16 dní, vede přes dva vrcholy, čelíte během ní docela velkému převýšení a nakonec vás dovede i do vytouženého základního tábora.
Až když jsme trek začali opravdu plánovat, došlo mi neskutečné množství možností, které Nepál nabízí. Hory a trasy pro každého, ať už chcete zdolat osmitisícovku, nebo se jen procházet mezi malými vesničkami národa Šerpů. V téhle zemi může každý posunout své hranice tak daleko, kam si sám troufne. Objevovat něco nového na neustále nových místech.
Staňte se objevitelem
Můj itinerář na cestu údolím Gokyo až do EBC
Z Gokyo míříte k Everestu z jihozápadu spíš než přímo z jihu. První týden jsme Everest vlastně ani neviděli, protože nám ve výhledu stály další osmitisícovky.
1. den – Neuvěřitelně scénický let z Káthmándú na letiště Lukla, po kterém jdeme snadnou pěší cestou malými vesničkami Šerpů podél ledově modré řeky. Noc v Phakdingu (2610 m n.m.)
2. den – Pochod vesnicemi a údolími, řeku přecházíme sem a tam na vratkých můstcích. Vcházíme do národního parku Sagarmatha, kde nás čeká prudký výstup do historické vesnice Namche Bazaar. Noc v Namche (3440 m n.m.)
3. den – Aklimatizace na převýšení, krátká procházka a radosti posledního dne s Wi-Fi spojením. Noc v Namche (3440 m n.m.)
4. den – A hurá do subalpinské, téměř měsíční krajiny, kde procházíme poslední permanentní vesnice podél posvátné hory Šerpů Khumbi Yul Lha. Noc v Mongu (3980 m n.m.)
5. den – Dolů a zase nahoru, přecházíme zamrzlé řeky a bublající vodopády. Stříbrné břízy se houpají ve větru a všude vládne samota velehor. Noc v Dhole (4200 m n.m.)
6. den – Náhorní plošina a půldenní túra v příjemném tempu. Výhledu dominuje Cho Oyu, šestá nejvyšší hora světa. Pohodlné pro nohy a úchvatné pro oči. Noc v Machhermo (4470 m n.m.)
7. den – Neuvěřitelná scenérie na trase kolem tří jezer Gokyo je ještě živější díky zvukům proudící vody a praskání ledu. Všude kolem nás jsou zasněžené masivy a krajina nám bere dech z mnoha důvodů. Noc v Gokyo (4790 m n.m.)
8. den – Výstup na Gokyo Ri (5360 m n.m.) je utrpení. Ale s jakou odměnou! Mám tady pocit, že jsem na vrcholu světa. Nejvyšší hory planety tvoří pozadí všude, kam pohlédnete. Bytostně toužím po odpočinku. Ale po sestupu musíme ještě přejít nejdelší asijský ledovec – to bolelo! Noc v Dragnagu (4700 m n.m.)
9. den – Vyčerpávající, nekonečné a rozhodně to stojí za to… nejnáročnější den celého treku vás čeká při přechodu sedla Cho La Pass (5420 m n.m.). Z měsíční pouště se dostáváme do zasněženého ráje, kde k cestě dál potřebujeme mačky. Jsem tak vyřízený, že bych klidně přespal přímo tady ve sněhu. Noc v Dzongle (4830 m n.m.)
10. den – Netušíme proč, ale cítíme se jako znovuzrození. Všechna svalová bolest je pryč. Napojujeme se na hlavní trasu vedoucí do základního tábora Everestu a potkáváme davy unaveně působících trekařů. Máme ze sebe fakt dobrý pocit. Noc v Lobuche (4910 m n.m.)
11. den – Zpátky nad 5000 metrů, ale teď, když jsme na převýšení aklimatizovaní, je to mnohem jednodušší. Everest Base Camp (5364 m n.m.) nás nijak moc nevzrušuje navzdory zasněženým horám, drolícím se ledovcům a podivuhodným ledopádům. Popravdě, je to prostě velké tábořiště v nádherné lokaci. Noc v Gorakshep (5140 m n.m.)
12. den – Úchvatný výstup na Kala Patthar (5550 m n.m.), úzký vrchol se zamlženými výhledy na Everest a jeho sousedy. Na vrcholku nás je jen pět, ale desítky lidí se zastavily během výšlapu. Najednou jsme svědky tří evakuací vrtulníkem během hodiny – velmi dramatické! Všechny se týkaly trekařů s akutní formou vysokohorské nemoci. Z Kala Patthar scházíme dolů. A dolů a dolů, až dokud se nesetmí. Došli jsme do Pheriche (4240 m n.m.)
13.-15. den – Sestupujeme do Lukly po hlavní trase vedoucí do EBC. Cestou míjíme tisíce chodců a šerpů, kteří nesou zboží do základního tábora. Mám pocit, že bych mohl trekovat navždy. Chci trekovat navždy! Představuju si, jak pěšky cestuju celým světem, a když dorazíme na úplný konec naší cesty, připadám si podivně prázdný.
16. den – Brzy ráno letíme z Lukly zpátky do Káthmándú. Až později jsme zjistili, že Lukla je považovaná za nejnebezpečnější letiště na světě – ehm.
Je Everest pohodlný?
Jedním slovem: není. Spali jsme v těch nejlepších možných místech na trase, a stejně měla všechna jen naprosto základní vybavení. Většina z nich vám poskytne prostě pokoj, postel a teplý spacák. Jen výjimečně najdete v některých lokacích jako Namche pokoje s vlastní koupelnou. Vylézat potmě ze spacáku, abyste si došli na záchod, není v mínusových teplotách nic příjemného.
Když jsme byli kousek od základního tábora, omylem jsem vylil trochu vody na noční stolek. Téměř okamžitě zmrzla. Na trekování ve zdejší krajině není nic luxusního a úroveň ubytování může prověřit vaši trpělivost stejně jako samotný výšlap.
Tím pravým luxusem tady je objevování oblasti, která je stovky kilometrů daleko od jakékoli silnice. Obyčejné bytí uprostřed divočiny tak obrovské, že vás okamžitě prostoupí neskonalá skromnost a úcta k přírodě.
Prožít dva týdny na střeše světa, odstřihnutý od všeho známého, mě naplnilo takovým pocitem pohody, který jsem si předtím neuměl ani představit. Doporučuju to úplně každému.
Byla to expedice, ne dovolená. A bylo to nejúžasnější místo, jaké jsem kdy viděl.
